Môžu nás čokoľvek učiť, môžu sa nás snažiť o čomkoľvek presviedčať. Môžeme sa k tomu postaviť so záujmom, môžeme to odignorovať. Všetko záleží na nás – veď, ostane – všetko robíme pre seba. Alebo častejšie nerobíme. Najhoršie je vlastne nerobiť nič. Je to zastavenie vývoja, teda skutočná smrť.
Niet asi nič dôležitejšie a potrebnejšie pre náš vývoj ako samostatne rozmýšľať a konať, snažiť sa postupovať vpred, teda nahor. Príkladom takéhoto konania je aj príspevok od nášho priateľa Vladana z Moravy.
Za nás dodajme, že hoci sa zaoberáme Staroslovienskou Bukvicou už nejakú dobu, takýto aktívne hľadajúci prístup nás naozaj prekvapil. Ale hneď treba dodať, že pozitívne.
Patríme k tým, ktorí na Rusov pozerajú ako na bratov – v dejinnom aj genetickom meradle. Ale tak či onak, Rusi sú Rusi a Slovieni Slovienmi. My žijeme tu a tu musíme aj obnovovať to, čo nám zanechali naši Predkovia – Slovieni. A toto je jeden z príkladov, ako nato:
Úvodem článku bych rád poodhalil zastřený fakt dnešní doby, který mne přinutil napsat následující řádky a snad někdy v budoucnu přihodit článek další. Je velice zvláštní, o jak nepatrný fakt se jedná, přesto je naprosto vědoucí, stále přítomen a dotýkající se každého z nás.
Je to opovržení.
Opovržení ve formě hanobení jazyka. Jazyk je spojující prvek napříč dějinami. Jsem přesvědčen, že původnost slov je daná zemí, na které žijeme. Slova jsou deformována, měněna tlaky vládců, uchvatitelů moci, kteří nahromadili materiální statky a odduchovnili své vědomí. Pohltila je vize panování, tím také vytvářeli své dění a svou realitu. Druzí museli poslouchat. Jinak třeba nedostali práci, nebo něco horšího…
Stejná praktika ,,potichoučku“ prošla až do dnešní doby. Mocenské struktury nám podsouvají své pravdy, své reality a ovlivňují naše chtění, které následně budí opovržení vlastním jazykem.
Přitom naše Československo má jedinečný potenciál vybudit světové poznání. Během průvanů staletími se mocenské struktury skrz naše území přelévali z jedné strany na druhou. Tu zde byli Němci (od slova němý, my jim nerozuměli) tu zde byli Rusi (socialisté), dnes jsou zde Američani. Sami jsme očarováni velikosti těch druhých. A to naše nevidíme. To naše jedinečné, co zde máme od našich Předků. Jsme pohlceni naší samolibostí, že bychom taky chtěli více a tak lezem zdatně vzhůru, namazaní a slizcí. Machrujeme před druhými, jak nám jde ta cizí řeč a jak nám mohou závidět, a jaké supr místo my ve světě zaujmeme. Nu a naše čeština, kde je?
Český jazyk je především původem jazykem Moravským. Třeba kdysi se vyučoval jazyk Moravský na škole, ale to je dnes zavádějící o tom informovat. O těchto věcech píše velice krásně paní PhDr. J. Grobcová, ve svých knížkách o Moravě. Nám však stačí uvědomění, že tento jazyk je Náš, našich Předků. A tak jak stačí vynechat ,,M“ ve slově Moravský, najednou tu je Oravský, území to na Slovensku, je naprosto zřejmé, že jsme spojeni víc se Slovenskem, než předpokládá naše momentální vize. Stejně tak si nevšímáme krásy naší řeči, bohatosti a jedinečnosti co se světové úrovně týče.
Tak jak se vedli mocenské boje, nikdo si naší malé země nevšímal z hlediska lidí, zvyků. Pro každého jsme tak malí, že většinou nás nechávají napospas a stačí jim otročit. Stačí jim pocit, naplnění libida pohledem, na plazící se národ, lezoucí pěkně namazaný do… Kochají se tímto pohledem. Samovládce v područí pak těší tito jedinci, co dokáží udělat cokoliv pro zalíbení se. Né každý je však takový a proto zde pořád Náš jazyk je.
Pro článek jsem si vybral prozatím poněkud jednodušší téma. Je potřeba psát a připomínat Staroslovienskou Bukvici jako prvotní obrazové písmo našich Předků. Písmo, jehož krásy jsme se málem vzdali. Ano, moc ji neznáme. Dokonce jsme ji možná i hanobili. Opovrhovali ve prospěch těch mocných, ale stále je tu.
Opět přichází, jakoby novinka, přitom profesoři z akademie věd Československé socialistické republiky během své doby sestavili velký, jedinečný slovník Staroslovienské Bukvice o čtyřech dílech. Každý o sedmistech a více stranách. Hledali a vypátrávali staré slova, zapisovali pokud možno v nalezené zapsané podobě. Tyto slova v sobě ukrývají představy. Obraz, rovná se představa. Všechny ty představy našich Předků, kdo ví do kterého pokolení až sahají, a ty představy nelze jen tak přerušit.
Země je uchovává a vždy je odhalí pro další generaci. Nalezne jedince, nositele, kteří podlehnou její kráse. Ukryté představy hovoří o minulosti o spojitostech, které jsou nahé při rozboru písmenka za písmenkem – Bukvy za Bukvou. Vše má svá pravidla, celý vesmír má věci poskládané z příčin a následků. Proto je naprosto jasné, kde se jaká čára musí objevit. Kde bude pokračovat a co za Bukvu vytvoří. Její tvar nám předává určitou energii. Tak jako logo firmy, které nás dokáže učarovat. Naše mysl je přitahována magickou velikostí a věhlasností.
Přesně tak je to i u Bukvic. Čáry jsou vedeny napříč světy ze starých věků až k dnešku. Jsou přesné ve ztvárnění představ. Kudy vedou a kde se jejich energie stáčí a prolíná. Kudy vchází do naší mysli. Naše mysl následně je nucena představu zpracovávat a vytvářet myšlenku. Tedy pokud nejsme zrovna omezení velikostí jiné zábavnější věci, pak si ničeho nepovšimnem. Tomuto se říká obrazové písmo. Má svá pravidla čtení, tak jak známe jejich fonetickou podobu.
Kdysi jsme bývali jedním celkem, jedními bližními, žijícími pospolu. Chápající zákonitosti vesmíru, putování Země, Nás samotných. Znalí i zákoutí co skrýváme sami před sebou. Tyto věci se dají vždy odhalovat a dá se s nimi pracovat a hlavně tvořit.
Svou tvorbou se jednou přiblížíme sami Stvořiteli. Je to přímo v naší tvorbě jako názvu a dohromady s eS, svou tvorbou. To znamená, že má tvorba má být pouze má, ne cizíma rukama, cizí dřinou. Těžká volba v dnešní době, pro některé.
Nebudu zde vysvětlovat další pravidla Staroslovienské Bukvice, je náročná, těžce se jí dostáváte na košilku, ale počáteční klopýtání se dá nakonec překonat, tak jak vše v našem životě. Nebudu Vás však náročnosti strašit, není v životě potřeba se strašit. To nic nepřekonáme. Je naprosto v pořádku se zdravě nasrat a nesnáze překonat. Slovem zdravě, je myšleno opřít se o své zkušenosti, stavět na nich a posléze je uplatňovat.
,,S“ je ve Staroslovienské Bukvici slovo, slovo každý chápe po svém právě dle jeho zkušeností. A jak je dána příčina Triglavu, prvku tří spojujících věcí, představa-myšlenka-slovo, je dána tímto formulace a schopnost domluvení se s okolím. Dát okolí jistotu, že vše co říkáme je přesně tak jak myslíme. Je to naše Slovo co buduje spojnici s myšlenkou druhé osoby. Není to cizinec, není to nepřítel, je to člověk co se nám snaží porozumět, abychom společně mohli vedle sebe žít. Při nerozumění si, se stávají přehmaty. Vznikají dogmata a následně se mohou přijmout falešné cíle. Vize a reality nesourodicími s námi.
Z těchto příčin je důležité uchovávání přesné podoby a výrazu slov. Jejich energie jsou dané a plně výstižné. Nedají se překonat, neboť naši Předci byli moudří, tak jako naši rodiče, dědové atd… Proto naopak máme před sebou úkol slova odhalovat a zpět vracet do naší řeči. Milovat svůj rodný jazyk.
Jako příklad mohu udat samotné slovo RUS. Zdá se, že dnes je to příslušník národa, ale oni sami žijí v Rosii, čteno Rasie, což znamená, že jsou to poté Raséni, nebo pro někoho poněkud utažené za vlasy příslušníci Rasy. Jaké Rasy? Nechám na domyšlení. Vraťme se však ke slovu RUS. Ve Staroslovienské Bukvici existuje znak jménem OUK:
a pak DZIELO:
Bukva Dzielo je jako ,,S“ akorát má na začátku ocásek směrem dolů. Bukva se foneticky čte jako ,,dz“ je to velice potřebné uvědomění, protože dle tohoto zvuku můžeme také sestavit mapku, kde všude se zvuk ,,dz“ v dnešní řeči ještě uchoval, viz nákres.
Je jisté, že zde v minulosti došlo k určitému tlaku na obyvatele a tento zvuk se uchoval v hůř dostupných místech a v místě s vlastním dalším vývojem, což je Polsko. Také je jisté, že lidé, kteří již neovládali svůj původní zápis a znali pouze latinku, přečetli posléze toto slovo ne jako ROUDZ, ale ROUS. Toto slovo přitom je velice prosté na úpravy. Třeba na Slovensku a místně i Jižní Moravě se neříká budoucnost, ale budúcnost. Jaksi jim ,,O“ vypadne. Přitom těchto slov je tam spousty. Nu a hned zde máme slovo RUS, a kdože to vlastně je? Původní slovo a dodnes je často slyšitelné je Rodzina. Zde se naopak zachovalo ,,O“ místo ,,U“, ale určitě se toto slovo psalo s Oukem, foneticky ,,ou“, takže to byla původně Roudzina. Kde u je zastřené, jakoby ukousnuté. A proč zrovna takhle, neboť takhle to dává tu pravou představu o tom co je Rodina: ,,je to náš prvotní harmonizující Ustoj (pravidlo) nezměrné energie, neboli námi nepoznané hranice energie, ale my víme, že existující.“
Příště si povíme daleko více o samotných slovech, pro Nás jedinečných co je právě chápeme jinak než kdekoliv jinde na světě. Vlastně i slovo Rus a Rodina je toho příkladem.
Vladan/ Sliezko
22.06.2018
