Přináším další pokračování možnosti vnímání Staroslovienské Bukvice.
Na začátku se vrátím k tématu prvního článku a doplním úvodní myšlenku o jeden postřeh.
Při porovnávání Slovenštiny a Češtiny je při skloňování a úpravách slov pro jiný obraz – význam, vždy zajímavý přechod. Tak třeba příslušník národu je Slovák a žena tohoto národa je Slovenka. Je zde záměna Á – E. Tyto přechody jsou třeba i mezi národy u slov jako třeba chleba, chlieb, atd.. Slov je spousta, hledejte sami. Při těchto přechodech se skoro s jistotou dá říci, že v původním slově se nabízela dvouzvučná Bukvice, jako třeba jať, dzielo, ksi a snad i psi. Je to taková nápověda.
V různých formách slov pak zvuk zůstal jen částečně.
A to mne přivedlo podívat se ještě jednou na slovo RODINA. Je zde ještě pár podnětů v podobě slov: rozená – rodná, narozen – narodil se, narozeniny – porodit.
Zde se jasně projevuje přechod D – Z, a přitom v nářečích se říká narodzeniny, narodzila se atd. A tak jsem čím dál více přesvědčen o spojení s Rusem jako s Rodem (Roudzem). A to v tom, že to znamenalo označení lidí žijících v Rodech.
Dle nadpisu je zde možná i podotázka, o čem se vlastně budu bavit, když ve Staroslovienské Bukvici není žádné ,,Ř“ a tudíž není se o čem bavit. No a já říkám, že tento vjem můžeme posoudit takto – proč tam není a co tedy stojí za tím, že v češtině je. O tom jsem se již zmiňoval v minulém článku, jedinečné čisté ,,Ř“ na celém světě.
Kde jsme to s ním dotáhli a co tím chceme říci světu, se pokusím odpovědět.
Při uplatnění zdravomyšlení je jisté, že nic není jen tak a vše má nějaké příčiny. A ,,Ř“ se jeví při zkoumání jako následek. Možná se zdá, že se bavím pouze o záležitostech z pohledu jedné republiky, ale pokud vezmeme do úvahy nerozcházení se národů, ale nějaké divné rozdělování, je vše jen v rovině úmyslu toho daného smýšlejícího jedince. A já se nesnažím určit, zda ,,Ř“ vzniklo na Moravě, či ve Slezsku, nebo v Čechách, anebo na Slovensku, soustředím se na úděl, bo jak jsem psal, nic není jen tak. Třeba, zaslechl jsem, že existence Uhorska jen možná znamená, že něco je U Hor, přičleněno k horám.
Již dříve jsem využil v jiném článku přesmyčku mezi Oravou a Moravou. Je zajímavé se zamyslet, kde se vzaly jakoby znovu v obrozeních naše jazyky. Bylo tenkrát vše takové nevinné, nebo se vytvářeli pečlivým výběrem? Bylo vše opravdu zapomenuto, nebo se dnes zapomíná ve větší míře? Víte, když se podívám na dnešní mluvu a mluvu před 25 lety, doznávám velkých změn. Ve výrazech mnohdy jsou slova brána za archaická, mnohdy ztratila svůj význam a dostala nový a jindy se sjednotila různá slova pod jedno slovo. Nic nemusí být ve skutečnosti tak, jak se zdá. Jestli jsem zde zmínil Oravu, mohu zmínit i Opavu. Při představě, zachování ,,P“ ze Staroslovienské Bukvice a fonetického přečtení poté latinkou je místo Oravy hned Opava.
Pro zjištění příčin a následků je potřeba zajít do minulosti a zjistit, kdy se vlastně začalo užívat ,,Ř“. Na většině stránek, které jsem otevřel při hledání odpovědi na tuto otázku, jsem zjistil, že ono ,,Ř“ se objevilo na konci 12. století. Při tomto zjištění mne celkem zamrazilo, proč až ve 12. století? A co se dělo před tím? Jak se potom jmenovali Přemyslovci a kde se vlastně objevili Čechové, když Říp v té době nebyl, byl to potom Rip?
Když jsem byl mladší používal jsem na kopírování filmů v počítači určité programy a těm se říkalo ripovací. Zajímavá náhoda s kopírováním. A další otázka, čeho?
Asi bude potřeba si graficky pomoci s čárováním ohledně ,,Ř“.
Pro ty z vás, co nenavštívili kurz Staroslovienské Bukvice, jsou zde zachyceny čáry, co přecházejí jakoby z jiných energetických vrstev – z různých světů. Světy Pravi, ty nejvyšší se vším poznáním. Světy Slavi, vyšší od Javi, ale přeci jen ještě další zkouška v postupu do Pravi. Světy Javi, tam kde se všemu učíme v matérií, jako zjevené, hmotné. A světy Navi, Temné světy, kde neustále probíhá proces zrodu. Nu a naše čára ztvárnění ,,Ř“ přechází shora nejprve trychtýřkem, kde se kumuluje vědění – poznání ve formě energie světu Pravi a tato vědomost padá do světa Slavi, jakoby se zacyklovala a pod novým silnějším dojmem padá do světa Javi. Tato podoba je od ,,R“ jen odlišná tím trychtýřkem. Takže se dá říci, že Ř je buď přesnější energie z Pravi, nebo jakoby nahustěnější.
Proč tedy měli naši Předci pocit, že musí něco nahustit, přitvrdit, upřesnit, dát na to důraz?
Je jisté, že pokud zde byla příčina, z druhé strany probíhá současně proces harmonizace.
Jinak řečeno, Harmonizace nejsou dvě poloviny, ale toto slovo znamená proces dorovnávání mezi silami, energiemi. Něco narůstá, jiné ustupuje. Zdá se tedy, že ,,Ř“ je důsledek harmonizace sil v národu, jeho odporu. Je vytvořen nahustěním, přitvrzením. Byl vytvářen tlak na Rody, které se řezali, některé se dokonce předháněli, kdo bude lepší křesťan a vládce.
Je to podvolení se tlaku nového světa, kdy staré Kony museli ustoupit. Některé Rody se těžce přizpůsobovaly.
Tyto tlaky si dnes stěží dokážeme představit. Pokud si dále představíme, že energie slov jsou materializované myšlenky, pak je naprosto zřejmé, že řeč je poté na jemněhmotné úrovni projev toho, co se honí dotyčným hlavou. A pokud jsou tam myšlenky toho nejvyššího odporu, může to podnítit proces vyhrocení v řeči.
Energie se takto jednoduše dorovnávaly. Působilo to jako hřmot, jako řinčení v přední linii. Není od mysli si dále představit, že jako národ jsme odbojný, pro Evropu mnohdy určující v dění. Naši Předci dlouho odolávali a umírali. Je docela možné, že právě proto vznikl název Morava, kde při starších zápisech se uváděla Marava a třeba jinde v překladech Mahren atd.
Říká se, že ruka leští kliku, a tak nějak to bylo i s Bohyní Marou, která tak často navštěvovala naše území, až pomalu Duše převáděla přímo ze Země. A tak ji naši Předci zasvětili rovnou celé území. Celé v tomto pojetí myslím i se Slovenskem, kde dodnes, pravda trochu upravená, runa Mary zůstala ve státním znaku.
Přeci jen v řeči naši Předci řekli své, možná řvali, snad i hřměli v přední řadě bitev na hřbetech svých ořů jako samotní rekové.
Na konci se chci omluvit všem češtinářům. Vím, že je zvláštní pro některé nepsat spisovně, ale ony někdy ty všechny poučky jsou jako zdi. Hráze, co jsme si v mysli vyskládali a držíme se jich a ony ty zdi nás nepustí vnímat věci jinak. Je jednoduché přitom pustit představu za zeď. Porovnat si měkké ,,i“ a tvrdé ,,y“ a chápat, že foneticky se nějak vyslovují. Jak se tedy naši Předci porvali s výslovnosti čtyř ,,i“ ?
Je naprosto zřejmé, že existují vyjmenovaná slova, kde se užívá tvrdé ,,y“. Dají se naučit, ale je to opravdu tak, nebo se projevují vlastně i jinak? Napíšu zde slovo Brzy, jako vyjmenované slovo, a teď si napíšu slovo brzičko a tvrdé ,,y“ zmizí. Jak to? Vysvětlení je jednoduché. Co je brzy, je neosobní, takové nemilé a nastoupí to bůh ví kdy, má nás to přesvědčit, že snad ano. Ale brzičko je milé, přímo se nás dotýká, tento pocit jako osobní přímý kontakt, co se má odehrát teď hned. Nu, významově to krásně hraje s Bukvicí, a ne s vyjmenovanými slovy.
Hledejme obrazy a ne chyby, neb ty vlastně neexistují, chyby jsou jen povrchní věci jinak rozhřešené, přináležející k danému okamžiku teď a tady dle dostupných informací. No, jak se říká, po bitvě je každý generál. Je zde také takové synonima: chyba-omyl, a omyl se dá chápat jako konání, při omytí věci jen po povrchu.
Musel jsem to napsat a prosím každého ne o hodnocení s, z, y a i, čárek a teček, ale sledování myšlenky jako plynoucího obrazu. Věřím, že jen tak se posuneme dále v pochopení skutečných Předků.
Pokračování si dáme příště, třeba možná o obrazech a malířích jako egoistických osobností, co vidí věci po svém. Ne, dělám si srandu, jen třeba o obrazovém vnímání dalších jevů dle Staroslovienské Bukvice.
Vladan/ Sliezko
05.11.2018
